K velkým příběhům, sdíleným širším společenstvím, se obvykle vztahuje bezpočet příběhů menších, osobních, které se vyprávějí po několik generací v rodinách méně významných aktérů dějinných událostí. Reprezentativní příběh se časem mění v detailně propracovaný historický obraz, zatímco privátní příběhy ztrácejí přesné obrysy i zakotvenost v čase a začínají se podobat spíš pohádkám. Skoro před sto lety prošly desetitisíce mladých Čechů nevšední zkušeností sibiřské anabáze československých legií. Pro jejich syny a dcery to byla celkem nedávná realita, někteří o ní mohli vyprávět ještě svým vnukům či vnučkám, ke generaci pravnuků však doputovaly už jen pověsti.  

 

Legionářskou historii svého pradědečka Bedřicha Opletala (1891–1948) znají Kristýna a Leona Šlajchrtovy od malička. Vyprávěl jim o něm jejich otec, ale ani ten už Bedřicha nezažil; dával dál jen to, co se sám v dětství dozvěděl od své babičky Jeleny, Bedřichovy vdovy. I pro něj byla sibiřská Tjumeň, kde se oba jeho prarodiče o Vánocích roku 1914 seznámili, bájným městem v romantických dálavách. Ve čtrnácti (roku 1967) se mu poštěstilo strávit tam s babičkou prázdniny u jejího bratra Stanislava Karnacewicze, významného tjumeňského lékaře, takže nejvýznamnější místo rodinné historie poznal na vlastní oči. Také o této své návštěvě dcerám vyprávěl. Pohádková legenda z carských časů se tak v jejich představách prolnula s obrazem doznívající chruščovovské éry. Tak či onak pro ně byla Tjumeň místem, kam se chtěly od dětství podívat. Starý příběh připomínaly rodinné památky, alba vybledlých fotografií a především kniha. Bedřich vylíčil své zážitky z první světové války v rukopisných vzpomínkách, které vyšly v roce 1998.

 

Dívky ji četly zhruba ve stejném věku, kdy jejich pradědeček všechna ta dobrodružství prožíval. Na frontu rukoval třiadvacetiletý hned v srpnu 1914 jako sanitář (studoval medicínu). Účastnil se bitvy u Krasniku, kde rakouská vojska poprvé a naposledy suverénně zvítězila nad ruským armádním sborem, ale jako příznivec slovanské vzájemnosti z toho neměl žádnou velkou radost. Znechucovala jej rovněž šikana ze strany německých velitelů, kteří českými vojáky vesměs pohrdali. Koncem října 1914 využil poněkud chaotického ústupu rakouských vojsk a nechal se poblíž Ivangorodu zajmout Rusy. Vlak, do kterého Rusové zajatce naložili, směřoval na Sibiř, o které nikdo nic moc nevěděl, ale pověst měla strašlivou. Cestu ve směru Ivangorod – Smolensk – Penza – Ufa – Čeljabinsk – Petropavlovsk – Omsk – Tjumeň popsal Bedřich barvitě se spoustou drobných osobních zážitků. Také jeho pravnučky by se chtěly alespoň zčásti projet po stejné trati, aby spatřily Volhu nebo Ural ze stejné perspektivy.

 

V Tjumeni byli čeští zajatci ubytováni v kasárnách, mohli se však volně pohybovat po městě a dokonce si hledat práci, aby si přivydělali. Bedřicha přijali do největší tjumeňské lékárny jako farmaceuta. Spřátelil se s majitelem Gromovem i jeho zástupkyní, provizorkou Jadwigou Karnacewiczovou. Do její sedmnáctileté dcery Jeleny, která matce jednou přinesla na noční službu večeři, se dokonce na první pohled zamiloval.

 

Během roku 1915 hledal Bedřich způsob, jak se zapojit do protirakouského odboje. Hlásil se do České družiny, která se v carské armádě ustavila z českých kolonistů, tam ale zajatce nepřijímali. A tak se jako první ze zajatců na Sibiři přihlásil do dobrovolnické srbské armády, která se proti Rakousku a Německu formovala v Oděse. V dubnu 1916 odjel z Tjumeně na Jekatěrinburg, Čeljabinsk a přes Ural a rozvodněnou Volhu a na Charkov, Poltavu a Kremenčuk do Birzuly a Oděsy. Tam byl zařazen jako praporní lékař s hodností podporučíka k pluku, kde se jeho bezprostředním nadřízeným a později i důvěrným přítelem stal kontroverzní „hrdina Sibiře“ Radola Gajda.

 

To už se v Kyjevě začalo utvářet české vojsko v rámci ruské armády. Bedřich s Gajdou a dalšími přáteli do něj přestoupili. Útvary se formovaly v různých vsích na Ukrajině (Velké Cepceviče, Teklovka). Krátce po únorové revoluci, která svrhla cara, se odtud Bedřich rozjel do Moskvy za Jelenou, jež tam studovala na komerční inženýrku. Revoluční nadšení sledoval pozorně, ale notně skepticky. Po návratu k útvaru vyráží s českým vojskem konečně na frontu. Účastní se slavné bitvy u Zborova (je za statečnost vyznamenán ruským řádem sv. Vladimíra s meči a stuhou). Říjnová revoluce jej zastihne v Žitomiru. Situace se komplikuje. Bolševici jednají s Němci o separátním míru a je dost pravděpodobné, že by pak vydali české legionáře Rakušanům, což by pro ně znamenalo trest smrti za velezradu. Žitomir české vojsko v únoru 1918 raději opouští. Cestou dochází poblíž Bachmače k dalšímu legendárnímu válečnému střetu, kterého se Bedřich účastní.

 

Revoluce uvedla do Ruska chaos. I čeští vojáci jsou dezorientovaní. Bedřich pokládá bolševismus za jed, ale proti Rusům nechce zvednout zbraň. Je zamilován do Jeleny a nejraději by v Rusku, svobodném a demokratickém, zůstal i po válce. V městečku Razskazově se rozhodne pro osobní demobilizaci. Předá svou rotu jinému veliteli, rozloučí se s legiemi a odjíždí do Tjumeni. Chce jako civilista dokončit na fakultě v Tomsku svá lékařská studia. Cesta vlakem je strastiplná, všude vládne násilí a svévole. Během dalších čtyř měsíců v Tjumeni pochopí, že komunistické Rusko rozhodně nebude svobodné ani demokratické. Když pak české legie v létě 1918 Tjumeň od bolševiků osvobodí, vyzve jej velitel Jan Syrový k návratu. Bedřich uposlechne. Je převelen do Omska, kde řídí výcvik nových dobrovolníků a stráví tam celý rok.

 

České země se v říjnu 1918 šťastně osamostatnily, ale budoucnost Ruska je krajně nejistá. V lednu 1919 se Bedřich i proto v Omsku ožení s Jelenou, rozhodnut, že ji odveze do bezpečnějších Čech. Dalšího půl roku prožijí mladí manželé v Irkutsku. Bydlí v těplušce. V lednu 1920 pokračují kolem Bajkalu na Čitu, Mandžurii, Cicikar a Charbin, kda byla Bedřichova rota určena k posádkové službě. Bedřich tam musí čelit vzpouře svých vojáků, které každé zdržení na cestě domů znervózňuje. V Charbinu s Jelenou stráví měsíc. Koncem března konečně dorazí do Vladivostoku a po dalším měsíci čekání se konečně nalodí na americký zaoceánský parník U.S.A.T. - Amerika. Legionářská anabáze končí poklidnou, téměř rekreační plavbou s četnými zastávkami v exotických přístavech – Hongkong, Singapur, Colombo, Port Said, Terst. Do vlasti se Bedřich vrací po šesti letech (9. 6. 1920).

 

Bedřichovy zápisky obsahují spoustu postřehů a plastických popisů bezmála sto let staré reality. Je v nich také spousta drobných příběhů, které se vztahují ke konkrétním místům v přelomové době. Filmový dokument, který by zachycoval  pokus jeho pravnuček vydat se do terénu v jeho stopách, aby porovnaly nynější skutečnost s dávnými zápisky, by měl svou jasnou geografickou osu v hlavní železniční trati Ruskem a Sibiří, přičemž ohniskem by byla Tjumeň, město historicky neobyčejně zajímavé .

Historicky by toto téma hluboce přesahovalo do 19. století. Z osobní perspektivy by nabídlo obraz československých legií, které se významně podílely na znovuzrození české státnosti (bojiště na Ukrajině - Zborov, Bachmač - a možná i válečná epizoda v Dobrudži) a také pohnuté okamžiky nastolování bolševického režimu v šestině světa.

 

Nikdo nemůže vědět, co legionářovy pravnučky na své cestě objeví, prostě si o ní povedou obrazově dokumentovaný deník, podobný pradědečkovým zápiskům. Ani on samozřejmě nevěděl, jak to všechno dopadne.